Letošní zima nezačala úplně typickým zimním počasím a mnoho z nás netrpělivě očekávalo několik měsíců první vydatné sněžení, které by umožnilo nasadit sněžnice a vyrazit někam do divokých hor. Když jsme s Lukym domlouvali společnou zimní akci na sněžnicích pro několik klientů, doufali jsme, že sníh v Mrtvých horách bude. A stalo se. Týden před plánovanou akcí konečně napadlo. Nebylo to sice tak vydatné, jak jsme doufali. Ale pro uskutečnění akce byla sněhová nadílka dostačující. A tak se stalo, že v pátek ráno nakládám Lukáše i s hromadou sněžnic, lopat, sond a vyhledávačů, vyzvedáváme další klienty a jedeme směrem na jih do Rakouska.

Už během jízdy po dálnici za Lincem nám začíná dosti vydatně sněžit mokrý sníh, který nás naplňuje radostí, že „nahoře“ bude sněhu dost. Když kolem poledne parkujeme na parkovišti u spodní stanice lanovky na Wurzeralm, je jasné, že zima nás nenechala na holičkách. Před jednou odpoledne doráží zbytek skupiny a my udělujeme první instrukce. Je nás celkem 9. Takže skupina na dva horské průvodce tak akorát velká, aby zajistila dostatečnou dynamiku pohybu. Nejprve rozdáváme vybavení, pak se přesouváme na lanovku (resp. zubačku), kterou se necháváme vyvézt do Wurzeralm arény v nadmořské výšce 1500m n.m. Po výstupu z lanovky rychle nasazujeme čepice, sněžnice a rukavice. Teplota je kolem -8°C, fouká mírný vítr. A tak zbytečně nečekáme a vyrážíme na cestu.

Vydáváme se po zimní cestě směrem do sedla Hals-Sattel. Ještě než opustíme lyžařské středisko, děláme krátkou zastávku pod turistickým přístřeškem, kde jsme v závětří. Tam ještě stihneme udělat nutné krátké školení o lavinovém přístroji, aby klienti věděli, k čemu a jak se přístroj používá. Před opuštěním přístřešku provedu nezbytnou kontrolu lavinové výbavy celé skupiny. A vyrážíme prašanem na náš tříhodinový pochod.

Cesta s plnými batohy ubíhá dobře. Po cestě děláme krátké zastávky a vysvětlujeme si přímo v terénu, kde mohou číhat skrytá nebezpečenství s ohledem na aktuální lavinovou situaci. Během hodiny a půl jsme v sedle. Nyní nás čeká krásný sestup zasněženou krajinou a pak pozvolně stoupajícím terénem průchod lesem až na chatu Dümlerhutte. Kolem čtvrté dorážíme na chatu. Viditelnost není příliš velká, jemně sněží, fouká vítr. Ale chatařka nás vesele vítá a hned nás zve do tepla. My ale chceme využít zbytek světla a jdeme ještě na krátkou procházku volným terénem, abychom si s klienty probrali zásady a techniku pohybu v zasněžené krajině na sněžnicích.

Těsně před setměním jsme zpět na chatě, kde se ubytováváme. Po krátké pauze a vybalení jdeme na večeři. Po dobrém jídle a rádleru se s Lukym pouštíme do teoretického výkladu o zimní krajině, předpovědi počasí, lavinové předpovědi a jak pracuje lavinový přístroj. Ještě na chatě v jídelně si ukazujeme, jak se přístroj chová při vyhledávání. Jelikož nás ale čeká náročný sobotní program, rozhodujeme se jít brzy spát a v deset jsme už ve spacácích.

Sobotní ráno je zachmuřené, viditelnost je nízká a vítr je docela silný (převážně na hřebeni). Venkovní teplota je -11°C. Pocitově se ale vzhledem k silnému větru dostáváme pod -20°C. Celou noc sněžilo a pohled na terasu potvrzuje, že připadlo více než 10cm prašanu. Kontrola lavinové situace a lavinového stupně 2 nám jasně říká, že původní plán naší túry budeme muset upravit. Silný vítr na hřebeni, který je poměrně úzký a exponovaný, v kombinaci s navátým sněhem, špatnou viditelností a možnými převějemi nejsou zrovna ideálními a bezpečnými podmínkami. Po snídani tedy vyrážíme na modifikovanou túru.

Při odchodu z chaty zapínáme lavinové přístroje, děláme nezbytnou skupinovou kontrolu vyhledávačů a začínáme prošlapávat cestu hlubokým prašanem. Cesta vede zpočátku mírným stoupáním lesem. Po prvních pár kilometrech se ale dostáváme do oblasti s kosodřevinou, ve které je poměrně těžké navigovat. Jakmile se vymotáváme z bludiště v kosodřevině, střídám Lukyho na čele skupiny a začínám ražbu sněhem. Skupinu vedu nejdříve přímou cestou pod hlavní masiv Rote Wandu, Toter Mannu a Warschenecku. Tam se dostáváme do žlabu pod Rote Wandem, kde začínám traverzovat cik-cakem. S ohledem na bezpečný pohyb v takovémto terénu děláme dostatečné rozestupy mezi členy naší skupiny. Stoupání je docela ostré a zastavujeme se až v sedle pod Rote Wandem u rozcestníku. Viditelnost je ještě horší než v nižších polohách, vítr zesílil natolik, že si musíme krýt obličeje šátky. Všichni také využívají lyžařských brýlí, které jsou v takovémto počasí k nezaplacení.

Po dalších 15 minutách se dostáváme na vrchol Rote Wand (1872m n.m.), kde se ale příliš nezdržujeme. Uděláme pár fotek a hned mažeme dolů do sedla. Po sestupu níže do oblasti kosodřeviny děláme pauzu na občerstvení. Jsme v závětří, mírně sněží a nálada je výborná. Opět jdu do čela skupiny, abych razil cestu. Naviguji skrz otevřené pláně nebo přes zatím skialpinisty nevyužívané svahy. Postupně se probojujeme až zpět do sedla Hals-Sattel, odkud nás opět čeká krásný sestup lesem v hlubokém prašanu pod naší chatu.

Na chatu se dostáváme poměrně brzy po druhé odpoledne. Neznamená to ale, že bychom neměli nic v nohách. Zimní turistika na sněžnicích je prostě jiná a má úplně jinou dynamiku. Všichni se těšíme do tepla. Domlouváme se na odpolední pauze k načerpání sil. Hlavně si všichni chceme dát kafe a rádler. Opětovně se setkáme po necelé hodině na terase a nazouváme sněžnice. Všichni si bereme jen lavinovou „svatou trojici“ a jdeme trénovat lavinovou záchranu. V blízkém okolí chaty je mnoho míst, kde se dá trénovat, proto se nevzdalujeme daleko. Než docházím s celou skupinou na určené místo, Luky mezitím připravil laviniště a „pohřbil“ několik pípáků. Ještě v dostatečné vzdálenosti od laviniště dělám přednášku o přípravě lavinové sondy, lopaty a lavinového vyhledávače. Jakmile zvládáme teorii, zavelím k akci a všichni se vydáváme hledat zasypané pípáky. Na místě nálezu trénujeme jak jemné dohledávání tak sondování, abychom posléze úspěšně vykopali pípáky. Když máme všechny pípáky zase pohromadě, připravujeme ještě malou kavernu, kam se dobrovolně schová Luky. Ostatní si tak můžou zkusit reálné sondování s pozitivním nálezem zasypaného. Jakmile je Luky pořádně „propíchán“ sondami, dobrovolníkům ještě nabízíme reálný zážitek, jaké to je, když jste pod sněhem. V prašanu je to na pohodu, je to jako v peřině. Takže nikdo nebude mít z tohoto zážitku trauma.

Jelikož se začíná stmívat, balíme vybavení a odebíráme se na chatu, abychom stihli večeři. Po vydatné večeři opět děláme teoretickou přednášku týkající se zimních túr, navigace v terénu, bivakování, nezbytného a doporučeného vybavení, vaření a vůbec všech témat, která souvisí s bezpečným pohybem v zimních horách. Mám s sebou dost literatury, takže se všichni zabavíme povídáním a ukazováním si v knihách, co je podstatné. Když se přiblíží desátá, dopíjíme poslední drinky a jdeme do hajan.

Nedělní ráno nás mile překvapí mírným sluncem. Po snídani a odchodu z chaty, děláme mnoho fotek z terasy s výhledy do údolí. Zimní atmosféra je jako z pohádky. My ale neleníme a po skupinové kontrole funkčnosti vyhledávačů vyrážíme na cestu. Máme v plánu vystoupat na vrchol Stubwieswipfel (1786m n.m.). Hned po startu opět prošlapáváme cestu nově napadaným sněhem a stoupáme do sedla Hals-Sattel. V sedle ale děláme odbočku a nepokračujeme přímou cestou k Wurzeralmu, protože se vydáváme oklikou kolem pasteveckých chat pod vrchol Stubwieswipfel. Sestup poměrně příkrým svahem je v prašanu pro někoho výzvou, jiní si užívají válení se v prašanu jako malé děti. Jakmile dorazíme pod vrchol, je jasné, že se zahřejeme. Stoupáme lesem až na vrchol, kam se dostáváme po jedenácté hodině. Obzvlášť poslední část stoupání na vrchol je hodně výživná. Na vrcholu je viditelnost opět poměrně špatná, ale děláme rychle jedno velké skupinové foto a otáčíme se na cestu zpět.

Z vrcholu je cesta jednoduchá. Prudkým klesáním v hlubokém prašanu se dostáváme až do chatové oblasti u horní stanice lanovky Wurzeralmu. Cestou si užíváme romantiku zimních hor, padání ve sněhu, jízdu po zadku a spoustu dalších legrací. Nicméně kolem půl druhé odpoledne jsme u lanovky a sjíždíme dolů na parkoviště. Na parkovišti hledáme naše auta, abychom se mohli odstrojit a vydat na cestu domů. Naše auta nacházíme jednoduše. Jsou to jediná auta, která jsou úplně zakrytá sněhem po dvou dnech sněžení. Takže před odjezdem ještě vyhrabáváme a rozmrazujeme auta.

Po cestě domů děláme zastávku na pozdní oběd a v družném hovoru hodnotíme proběhlou akci. Podle reakcí a komentářů je mi jasné, že se akce vydařila, i když nám počasí nedalo nic zadarmo. Zážitků si i tak odvážíme hodně. A o tom jsou hory. Takže zase někdy na nějaké akci ahoj.

Pokud se chceš přidat taky, podívej se na další akci v Totes Gebirge a případně se přihlas.

Galerie fotek