Hrubý Jeseník jako jedno z našich nejdrsnějších pohoří, které je také CHKO, je velmi krásné a láká mnoho turistů. Už nějakou dobu jsem měl v plánu projít hlavní část celého pohoří po hlavním hřebeni. Letos se mi podařilo celou akci zorganizovat a uskutečnit pro další tři nadšené turisty.
Konečně se vydáváme na cestu. Všichni čtyři se vydáváme na tuto akci z Prahy, proto se nám značně zjednodušila logistika. Vyjíždíme ve čtvrtek odpoledne v 15:02 vlakem EC221 z Prahy, abychom v Zábřehu na Moravě přestoupili na spěšný vlak do Ramzové. S menším zpožděním vystupujeme kolem tři čtvrtě na sedm v Ramzové, která nás vítá slabým deštěm. Oblékáme tedy goráčové oblečení a vyrážíme na 6km dlouhou túru na vrchol Šerák, kde máme zamluveno ubytování v chatě Jiřího na Šeráku. Trasa je jednoduchá. Nejprve jdeme po zelené turistické značce kolem Vražedného potoka, abychom se po zhruba 5 kilometrech napojili na modrou turistickou značku. Déšť ustal po pár desítkách minut od startu, ale před nástupem na modrou shazujeme nepromokavé oblečení a nasazujeme čelovky. Kolem Obřích skal už jdeme za pořádné tmy a mlhy. Stoupání na Šerák je ve špatné viditelnosti v příkrém terénu. Přesto kolem půl deváté dorážíme k baru na chatě, kde nás vítá usměvavá servírka. Přebíráme si klíče od pokojů, domlouváme dvě rychlá piva a gulášovou polévku. I když je kuchyně oficiálně touto dobou zavřená, polévku ještě dostáváme. Stejně tak jsme ujištěni, že si můžeme objednat pivo do zásoby a zůstat sedět v malé přední části restaurace, i když hlavní část restaurace včetně baru je nedobytně zamknutá. Nepřeháníme to s flámováním a po desáté uleháme do postelí.
Ráno po probuzení nás vítá úplně modrá obloha s krásným výhledem do údolí. Balíme věci, připravujeme se na cestu a chystáme se na snídani. Snídaně je vydatná a každý si užívá, co mu chutná. Trochu nás zaskočilo, že se snídaně podává až od osmi, ale kolem tři čtvrtě na devět už vyrážíme na naši hlavní část pochodu – hřeben od Šeráku přes Keprník, Červenohorské sedlo, Výrovku, Praděd až na Ovčárnu.
Keprník (1423m) není daleko a velice rychle dosahujeme jeho vrcholu. Výhledy do okolí jsou náramné. Dalším členům výpravy ukazuji hlavní vrcholy v okolí včetně Pradědu, Vozky a horní nádrže Dlouhých strání. Hřeben máme jako na dlani. Jelikož ale fouká a jsme trochu zpocení, nechceme se dlouho zdržovat, abychom se nemuseli oblékat. Vyrážíme proto na další část cesty. Po sestoupení do sedla Trojmezí se na chvilku zastavujeme na vyhlídce na rašeliniště, kde si také čteme informační tabuli. Marně hledáme masožravou Rosnatku okrouhlolistou, která v místních rašeliništích roste. Pokračujeme tedy dále, abychom vystoupali na vrchol Červená hora (1310m). Z tohoto vrcholu už také vidíme blízké významné Červenohorské sedlo. Po sestoupení z vrcholu zpět na červenou turistickou značku pokračujeme po široké šotolinové cestě až do sedla, kde děláme první delší pauzu. Máme za sebou polovinu dnešní etapy, proto si dáváme oběd z vlastních zásob a také pivo v jedné z místních chat.
Těsně před polednem se zvedáme z dřevěných lavic a vydáváme se po červené značce na druhou část dnešní etapy. I když se jedná o hřebenovou túru, úplně pohodová turistika to není. Čeká nás v této části několik vrcholů a stoupání. Nejprve se protáhneme pod Velkým Klínovcem (1164m), vystoupáme na Výrovku (1167m), abychom sestoupil do sedla Pod Malým Jezerníkem, odkud opět stoupáme ostrým tempem na Malý Jezerník (1208m) a pak dále na Slatě Velkého Jezerníku (1309m). Odtud je to již jen půl kilometru na Švýcárnu. Na chatě zastavujeme, abychom se občerstvili, jelikož máme dobrý čas, počasí stále drží a do cíle nám zbývá jen něco přes 6km i se zastávkou na Pradědu. Dáme si tedy nealkoholické pivo a čokoládu. Usuzuji, že nastala správná chvíle na připravené překvapení – vytahuji z baťohu číše na víno a karafu s výborným italským vínem. Všichni jsou nadšení a potěšení. Jsem rád, že překvapení zafungovalo.
Když jsme odpočatí, vyrážíme velice pohodovým tempem na další část trasy – cílem je vrchol Praděd. Samotný vysílač se nám během dne neustále ukazoval a schovával, ale nyní již máme celou impozantní stavbu neustále před sebou. Z vrcholu je krásný výhled na celé pohoří Hrubého Jeseníku. Máme natolik dobrý výhled, že vidíme Rychlebské hory a také Kralický Sněžník. Jelikož jsme ještě ten den neměli pořádné italské espreso, zastavujeme v restauraci na Pradědu a vychutnáváme si výbornou kávu. Na chatu nám v tuto chvíli zbývá jen 1,5km a máme dostatek času. Nespěcháme tedy. Proto z vrcholu uděláme pár fotek, podíváme se na další část hřebene, který jsme se rozhodli projít, a pomalým tempem sestoupíme k chatě Kurzovní, kde máme zamluveno ubytování na další dvě noci. Večer po ubytování se si dáváme velice dobrou a vydatnou večeři a víno. Po dnešní trase dlouhé necelých 23km s nastoupanými 850 výškovými metry si takovou hostinu zasloužíme. Koukáme ještě na předpověď počasí a finálně plánujeme následující den. Předpověď říká, že bude opravdu deštivo s malým oknem bez deště mezi jedenáctou a čtvrtou odpoledne. Když jdeme večer spát, venku už vydatně prší.
Ráno nás mile překvapilo dobrou viditelností bez deště. Oproti předpovědi, která říkala, že bude vydatně pršet celou noc a celé ráno, máme polojasno. Po brzké snídani tedy balíme jen nejnutnější věci, zbytek necháváme na pokojích a vyrážíme okolo půl deváté na cestu. Z Ovčárny stoupáme na hřebenovku okolo Vysoké hole (1461m) a pokračujeme dále. Viditelnost je stále dobrá. Vrchol Praděd společně s vysílačem se náramně vyjímá proti modré obloze s několika bílými mráčky. Pohled na jihozápad ale ukazuje nízkou oblačnost, která se valí od západu přes hřeben. Fouká docela čerstvý studený vítr a my víme, že počasí se mění a nebude stabilní. Vyfotíme tedy typické panorama s Petrovými kameny a Pradědem v pozadí a spěcháme dále.
Cesta po hřebeni krásně ubíhá a my se brzy dostáváme do sedla Nad Malým kotlem. Než tam dorazíme, stihneme ještě pozorovat stádo asi 15 kusů jesenického kamzíka horského, jehož stav má být dle rozhodnutí odboru životního prostředí Olomouckého kraje značně snížen řízeným odstřelem. Jsou to krásná zvířata a představa jejich odstřelu nás rozesmutní. Náladu si zlepšujeme pojídáním borůvek, které jsou na dosah ruky ze stezky. Jsou všude a jsou výborné. Mezi trsy borůvek se také objevují brusinky. Mlha resp. oblačnost už je všude kolem nás a viditelnost klesá. Po cestě potkáváme jen několik dalších turistů, kteří míří opačným směrem. Zanedlouho jsme u Jelení studánky, kde se ale nezastavujeme. Počasí se horší a nechceme se na hřebeni zdržovat, pokud má přijít opravdu silná průtrž mračen.
Spěcháme tedy na vrchol Pecny (1330m) a pak přes vrchol Pec (1311m) až ke skalnímu útvaru Ztracené kameny. Tady máme naplánovánu zastávku s pauzou na oběd. Proto hledáme místo v závětří a pouštíme se do svačiny. Jsme v půlce dnešní trasy a z tohoto místa se budeme vracet zpět na Ovčárnu po stejné cestě. Jakmile jsme najedení, otáčíme se a spěcháme zpět. Než vystoupáme zpět k vrcholu Pecny, mraky se trochu zvedají a prosvítá slunce. Konečně máme lepší výhled na celou hřebenovou trasu.
Cesta zpět dobře ubíhá a my se brzy dostáváme na Ovčárnu. Jelikož je docela brzy odpoledne a jsme skoro na naší chatě, stáčíme naše kroky k vedlejší chatě Barborka, kde si chceme dát vyhlášené borůvkové knedlíky. Máme štěstí, v restauraci je volný stůl a my kotvíme u okna. Objednáváme si 3 polévky, jedny knedlíky a pivo pro všechny. Když dojíme, shodneme se, že bychom si dali ještě něco dalšího. Objednáváme pro nás 4 opět tři polévky a jedny knedlíky. Kuchař se na nás významně směje – zřejmě jsme jej pobavili. K jídlu si dáme další pivo. Než dojíme, venku začíná vydatně pršet. Je nám jasné, že se určitě v této chatě zdržíme. Vytahujeme tedy karty, objednáváme si espresa a další pivo a začínáme hrát „Prší“ – co jiného v takovém počasí hrát, že? Netrvá to ani hodinu a počasí se uklidní. Platíme tedy útratu a přesouváme se na chatu Kurzovní. Teplota značně poklesla, vlhkost vzduchu je vysoká, proto se domlouváme na teplé sprše a podvečerním klidu na pokojích před večeří. Na večeři jdeme až kolem půl osmé, kde si povídáme něco o čtení turistických map, používání planzeigeru při orientaci v terénu a plánování túr a o dalších akcích, které bychom mohli někdy uskutečnit. Po dobrém víně máme jasnou představu o ferratovém výjezdu v říjnu a také o plánech na další přechody příští rok. Do našeho hledáčku se tentokrát dostaly Javorníky a Beskydy. Uvidíme, co se podaří uskutečnit.
Nedělní ráno nepřekvapilo. Počasí odpovídá předpovědi a nám je jasné, že ten den bude docela mokro. Nechceme se ale vzdát alespoň části naplánované trasy, a to průchodu údolím Bíle Opavy. Po snídani tedy balíme věci, odhlašujeme se z chaty a vyrážíme na cestu do údolí. Kolem chaty Barborka se vydáme v hustém dešti po modré turistické značce do údolí. Po pár kilometrech odbočujeme na žlutou turistickou značku, která vede přímo údolím Bíle Opavy – jedním z nejhezčích míst Jeseníků. Cestou potkáváme jen pár turistů, kteří směřují vzhůru. Díky počasí si můžeme užít tuto krásnou trasu skoro sami. Než projdeme celé údolí, počasí se zlepšuje a začíná svítit sluníčko. Před příchodem do Karlovy Studánky slunce svítí vydatně a naše nálada se vylepšuje ještě více. V Karlové Studánce nacházíme úžasnou cukrárnu, kde si objednáváme pořádnou kávu a výborné zákusky. Koukáme do mobilů na aktuální předpověď a meteo radary, abychom se rozhodli, co dál. Opět se ženou černé mraky a dle meteorologických radarů přijde brzy hrozný liják.
Děláme tedy finální rozhodnutí a škrt přes náš původní plán. Nemá smysl dokončit trasu v hrozném dešti. Původně jsme chtěli dojít až do Malé Morávky, ale jdeme raději na autobus do Olomouce už v Karlové Studánce. Tím se dostáváme do Olomouce o několik hodin dříve proti plánu. Rychle hledám alternativní spojení do Prahy. Jelikož je šance stihnout Pendolino s odjezdem ve 14:10 z Olomouce, stornuji jízdenky a místenky na původní vlak a kupuji nové jízdenky na Pendolino. Vlak přijíždí do Prahy na čas a my tak získáváme několik hodin k dobru. Všichni jsou spokojeni a akci hodnotíme jako velice zdařilou. I když byly předpovědi počasí hodně pesimistické, v podstatě jsme nikdy moc nezmokli a užili jsme si Jeseníky v nezvykle dynamické atmosféře.
Přechod Jeseníků se tedy náramně vydařil. Určitě se někdy vrátíme na zimní variantu buď na sněžnicích nebo skialpech. Bude to určitě stejně dobrý zážitek. Tak do příště ahoj.
Pokud se chceš přidat taky, podívej se na další akci v Jeseníkách a případně se přihlas.
Galerie fotek
